Vyhledat

Krátká páteční úvaha nad svazovými poplatky

Bylo by velmi milé, kdyby členy házenkářského hnutí, a především rodiče našich malých členů, čekalo první lednový den v klubových i soukromých emailových schránkách přání všeho dobrého do nového roku 2021 od Českého svazu házené. Zvláště v této těžké době, kdy i to pověstné a často otřepané „hodně zdraví“ získává na důležitosti jako snad nikdy. Místo toho nás všechny hned na Nový rok ráno umělá inteligence neopomněla upozornit na to, že je třeba zaplatit klubový členský příspěvek, respektive příspěvek fyzické osoby.

Pominu teď ono zcela nevhodné načasování i formu, jakou s námi Český svaz házené komunikuje. Rád bych se pozastavil nad smyslem tohoto poplatku v době, kdy jsou soutěže zastaveny a svaz tedy v této oblasti nevykonává žádnou řídící činnost. Už v roce 2020 jsme napříč hnutím řešili to, že i přes uhrazené individuální startovné za první pololetí musíme platit členský příspěvek za celý rok, tedy vlastně opakovaně i za první pololetí. Protože čím jiným je členský příspěvek za fyzickou osobu (tedy tzv. nepřímého člena) než částečnou náhradou původního individuálního startovného. Přitom stačilo, aby svazová exekutiva pro rok 2020 schválila úhradu členského příspěvku pouze ve výši poměrné částky za příslušné měsíce počínaje červencem 2020, kdy vstoupily v platnost nové zásady členství v Českém svazu házené. Navíc v době, kdy naši činnost už poměrně úspěšně ničila covidová epidemie a různé úlevy byly všude jinde zcela běžné a logické.


Až po tlaku celého hnutí bylo nuceno vedení svazu reagovat. Svoji chybu sice neuznalo, ale vytvořilo zcela nekoncepční dotační program za spolupráci při digitalizaci házené a aktualizaci členské základny. Přechod na nový systém byl přece v zájmu nás všech, nikdo ani neočekával, že by za to měl ještě obdržet dotaci. Tou přidanou hodnotou přece měl být vznik nového moderního systému jako takového. Stačilo prostě jen použít trochu zdravého rozumu v době, kdy se o výši členského poplatku rozhodovalo. Moje kritika nemíří na samotný institut členského příspěvku za fyzickou osobu. Rozvoj házené je třeba financovat a členské příspěvky jsou už z principu jedním z příjmů spolků. Důležité je také to, že většina z této částky míří zpět do krajů, a je tak i díky těmto příspěvků možné realizovat množství rozvojových projektů v místech, kde kluby působí. Tedy nemůže nikdo namítat, že silné kraje „dotují“ ty klubově méně početné. Kritizuji pouze to, že je po nás v době, kdy se nehrají soutěže a všichni se potýkáme s úplně jinými starostmi, požadováno další finanční plnění. Nezpochybňuji ani členský poplatek za klub, hovořím o platbě za členy, jako fyzické osoby. Přitom stačilo letošní platbu třeba jen snížit na polovinu se splatností do konce měsíce září, už to by byl sympatický signál směrem k hnutí. Signál, že vedení svazu aktuální nelehkou situaci chápe. Nebo alespoň splatnost tohoto poplatku pro letošní rok odsunout, a to do doby, kdy se naše činnost vrátí do normálu a pro všechny z nás bude jeho úhrada mnohem snazší. Bohužel se tak nestalo.


Dokud bude svaz závislý jen a pouze na státní podpoře sportu, bude muset finančně zatěžovat svoji členskou základnu. A ta, zcela logicky, nebude moci tyto prostředky investovat do svého rozvoje.

Ostatně k diskusi jsou také některé nové poplatky, které přinesla novelizace řádů a zásad. Například poplatek za projednání přestupů a hostování. Naše hnutí utratilo několik milionů korun ze svého rozpočtu za zřízení moderního informačního systému H-net 2.0. Činnosti se díky tomu přece měly automatizovat a minimalizovat tak podíl lidské práce na nich. Poplatek 700 Kč je tak poměrně nepochopitelný. V případě, že klub činí několik těchto úkonů v rámci přestupního období, musí vynaložit nemalou částku za něco, co de facto funguje automatizovaně a za co jsme už ze společného rozpočtu jednou zaplatili. Jak nelogické.


Jádro problému vidím ve dvou základních věcech. První je absence efektivní komunikace uvnitř hnutí. Mám pocit, že ta vlastně ani nefunguje. Mnoho z nás má často pocit, že je rozhodováno o nás bez nás. Přitom stačí poměrně málo. Dobré komunikační nástroje existují, je třeba jen najít vůli a chuť je využít. Ostatně i během setkávání se zástupci klubů často narážím na problém nedostatku informací. A to třeba i v souvislosti s volební konferencí. Absolutní absence jakékoliv osvěty. Komunikační kanály svazu mlčí, přístup kandidátů k nim žádný, informace o konferenci minimální. A je to škoda. Pak si můžeme ještě dlouho lámat hlavu nad tím, proč je například o členství v kontrolních a odvolacích orgánech nulový zájem. Druhým zásadním problémem je jen minimální diverzifikace zdrojů svazových příjmů. Tedy především absence silných partnerů. Dokud bude svaz závislý jen a pouze na státní podpoře sportu, bude muset finančně zatěžovat svoji členskou základnu. A ta, zcela logicky, nebude moci tyto prostředky investovat do svého rozvoje.


Pojďme to společně změnit. Budu velmi rád za zpětnou vazbu k problémům, které jsem ve své úvaze nastínil. Piště mi na email, diskutujte na webu i sociálních sítích, neváhejte mě kontaktovat telefonicky. Za Vaše názory budu opravdu rád.


Přeji Vám všem pohodový pátek i nadcházející víkend.


Jan Schneider

329 zobrazení0 komentář

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše